Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kde ve skutečnosti končí Čechy a začíná Morava?

25. 1. 2008

 Deník Svitavska 25.1.2008

 
Komenského mapa Moravy.
Komenského mapa Moravy.
 
Foto: Archiv autora
 

Kde ve skutečnosti končí Čechy a začíná Morava?

 
Svitavy - Rozhraní Čech a Moravy poznamenalo hned několika nesourodých zásahů. Mnohdy šlo o pouhé škrty pera od stolu, které nezohledňovaly historické souvislosti.
 
 

„Na jaře 1992 se české vládě naštěstí podařilo prosadit zemské zřízení, tedy návrat k historickým celkům... Kdyby se to tehdy nestalo, čekalo by nás za čas iracionální rozporcování státu na nějakých nesmyslných třináct, možná dokonce patnáct krajů... bez ohledu na tradice a argumenty odborníků. A hlavně bez ohledu na mínění a city lidí, zejména na historických (tisíciletých!) hranicích Čech a Moravy. Ty by byly nejspíše nemilosrdně obětovány ve prospěch nějakého vymyšleného kraje.“ Takto popsal možný, na kontrafaktuální historii založený vývoj, ve svých alternativních memoárech v nedávno vydaném ojedinělém souboru textů několika českých historiků a publicistů, polistopadový politik Petr Pithart.

Že se události ve skutečnost seběhly jinak, netřeba připomínat. Příklad někdejších moravských regionů Moravskotřebovska, Svitavska a Jevíčska, které jsou dnes součástí Pardubického kraje, je dostatečně výmluvný. Po staletí neměnná historická českomoravská zemská hranice byla zpřehýbána teprve nedávno. Poprvé se o ní k letům 981 a 1086 zmiňuje ve své kronice pražský děkan Kosmas.

Třicet kilometrů široký masiv

Tehdy ještě zdaleka nešlo o hraniční čáru v dnešním slova smyslu, předěl mezi Čechami a Moravou tvořil odhadem třicet kilometrů široký masiv pomezního hvozdu, „silva media, que Boemia limitatur“, jak doslova píše Kosmas, přičemž hranice byla tvořena jeho okraji. K jejímu přesnějšímu a užšímu vymezení docházelo až později, první náznaky pocházejí z přelomu dvanáctého a třináctého století a souvisejí se zahájením středověké kolonizace. Tím jak docházelo k mýcení a prosvětlování, ztrácel pomezní les svou hraniční funkci a vytvářela se představa pomyslné lineární hranice vedené jeho středem, po rozvodí.

Počátky tohoto procesu jsou spojeny s činností litomyšlského premonstrátského kláštera už někdy před rokem 1197. V listině českého krále Vladislava, hlásící se do roku 1167, ovšem vzniklé až ve třicátých nebo čtyřicátých letech třináctého století, se výslovně připomíná panovníkův zákaz kácet a vysazovat vsi v pomezním lese. To svědčí o tom, že zde podle všeho k takové činnosti docházelo, bylo-li třeba premonstrátům v tomto smyslu osvěžit paměť.
Ve dvacátých letech třináctého století, poté co panovník uvedený zákaz zrušil, se zvuk sekyr v pomezním lese rozezněl naplno. Dokazují to pojmenování některých míst zaznamenaná v pramenech. Tím, jak kolonisté při kultivaci lesních porostů postupovali proti proudu vodních toků a po úbočích hor do vyšších poloh, stávalo se, že se čas od času setkávali se skupinami kolonistů, postupujících z druhé strany hor. A právě taková setkání si přesnější vymezení hranic vzájemně se stýkajících území vynucovala.

Že k tomu opravdu docházelo, dokládá listina z roku 1256, v níž je zaznamenáno urovnání sporu  mezi olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku a litomyšlským premonstrátským klášterem o hranici jejich dominií, kterou tvořily „cacumina moncium, qui sunt versus Bohemiam, a quibus aqua decurrit ad terram Moraviae“ (vrcholky pohoří, které leží proti Čechách, a z nějž stéká voda na Moravu). Od té doby se již českomoravská zemská hranice, která se ustálila na labsko-dunajském rozvodí, víceméně neměnila. Bez výrazných změn přetrvala dlouhých sedm set let, až do šedesátých let dvacátého století, kdy vznikl nesourodý, od stolu poslepovaný okres Svitavy, který byl včetně historicky moravských oblastí Moravskotřebovska, Svitavska a Jevíčska, připojen k východním Čechám a na jehož pochybnou čtyřicetiletou kontinuitu se mnozí odkazují dodnes.

Podobně necitlivý zásah do územního uspořádání se v minulosti odehrál už jednou, na podzim roku 1938, když bylo Moravskotřebovsko a Svitavsko na základě Mnichovské dohody vytrženo z první československé republiky a násilně přičleněno k nacistické Třetí říši. Ani tenkrát nebyly brány ohledy na historické nebo geografické hranice, určujícím faktorem byla mnohdy jen hlasitě proklamovaná většina propagandou zmasírovaného německého obyvatelstva. Příležitost vrátit se ke kořenům, která se otevřela na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století v souvislosti s novým územně samosprávným uspořádáním, však po dlouhotrvajících bouřlivých diskusích, plných emocí a názorových zvratů, nakonec využita nebyla.

Zdá se, že dějiny opravdu neznají žádné kdyby. Je otázka, zda by alespoň Moravská Třebová, která už svým jménem, doloženým v dnešní podobě poprvé v roce 1282, neustále připomíná jinak systematicky vytěsňovanou minulost, neměla ze svého názvu nepatřičné adjektivum vypustit.

PhDr. JIŘÍ ŠMERAL, historik a univerzitní učitel FF UPv Olomouci

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář