Báje a pověsti
Hřebeč
(Pověsti Moravskotřebovska, J.Martinová,J.Šmeral, 2004)
Založení Moravské Třebové
Na severozápadní hranici Moravy leží město Moravská Třebová, o jehož vzniku vyprávějí dávné pověsti. Před více než tisíci lety byla tato oblast liduprázdná a nehostinná, jen podél břehu řeky procházela stará obchodní cesta, odbočka římské jantarové stezky. Údajně kolem roku 850 procházel zdejší neobydlenou pustou krajinou římský vojevůdce jménem Tribovius. Přišel až na místo, kde se před ním rozprostírala planina zarostlá bujnou vegetací. Zde na jednom návrší vybudoval osadu, která se od těch dob nazývala jeho jménem. Toto místo, které se dnes jmenuje Staré Město, se v listinách ještě dlouho psalo jako Stará Třebová. Na nedaleké osamocené a zdaleka viditelné hoře vystavěl Tribovius k ochraně osadníků dřevěný hrad. Později byla tato osada kvůli nedostatku tekoucí vody opuštěna a byla nově zbudována v ohybu řeky mezi vrcholy Křížového vrchu, Pastviska a Dubiny. Nová osada, jež byla nazvána Nová Třebová, se záhy rozrostla ve výstavné město obehnané hradbami.
(Pověsti Moravskotřebovska, J.Martinová,J.Šmeral, 2004)
Stěna mrtvých
Hřebečovský hřbet na východní straně prudce klesá a tvoří skalní stěny, zatímco na západě se mírně svažuje a přechází v náhorní rovinu. Jeho svahy pokrývají kdysi velmi husté porosty smrků a sosen. Několik desítek metrů severně od obce Hřebeč, kde stará lesní cesta dosahuje nejnižšího bodu hřebene, se prudce svažuje skalní stěna. V době třicetileté války se ve vysokém jedlovém lese nedaleko odtud utábořila švédská jezdecká kolona. Když byli Švédové napadeni císařskými oddíly, dali se na zběsilý úprk. Nepovšimli si prudkého srázu a zřítili se do hlubin. Koně i jezdce pohřbily kamení a hlína. Na úpatí skalní stěny lidé ještě po desítkách let při těžbě dřeva často nacházeli ostruhy, podkovy a jiné pozůstatky po mrtvých vojácích.
(Pověsti Moravskotřebovska, J.Martinová,J.Šmeral, 2004)
Ďábelský kocour
Jednoho podzimního dne se boršovský sedlák vracel kolem půlnoci z Útěchova přes louky domů. Přicházel právě k osamělé stojící pazderně, když tu zaslechl podivné zvuky. Polekaně se zastavil a nahlédl oknem dovnitř. V pošmourném světle uviděl místnost plnou koček, které mňoukaly a tancovaly spolu. Jen jeho velký kocour stál na stole a šmidlal na basu. Sedláka při tom pohledu zamrazilo a popadla jej taková hrůza, že se chvíli nemohl hnout z místa. Jakmile dorazil domů, schoval se celý pod peřinu. Když následujícího dne ráno vstával, uviděl kocoura spát na peci a hned mu začal hlasitě spílat: "Ty lenochu, ty šmidlale, teď se povaluješ na peci, ale po nocích vyhráváš na basu." Kocour nastražil uši a pomalu se protáhnul. Náhle seskočil z pece a zakousnul se sedlákovi do palce u nohy. Pak se mocným skokem, při němž prorazil okenní tabulku, dostal na svobodu a více se už neobjevil. Sedlákovi se však rána na palci, způsobená kocourovým kousnutím, do smrti nezahojila. Je totiž známo, že černé kočky, obzvláště pak černí kocouři, mohou byt vtělením ďábla.
(Pověsti Moravskotřebovska, J.Martinová,J.Šmeral, 2004)